NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou to tři roky, co jsem viděl CODE ORANGE KIDS bourat stan na Fluff festu. Jejich set byl v té době v jistém smyslu něčím, co jsem ještě neviděl. Čtyři neplnoleté „děti“ tu nakopávaly prdel všem, kdo se kdy snažili o živelný hardcore. Od té chvíle, co jsem je poznal, jsem se těšil na jejich samostatný klubový koncert. O zastávku, kterou pořádali Dvě lopaty jsem přišel, ale podruhé mi neutečou, takže hurá na Kopec.
V osm vykopávají SLOPE. Německý hardcore z průmyslového Duisburgu se dvěma řvouny a přímým tahem otevírají večer s mladickou zarputilostí. Jediný kytarista krouhá přímočaré riffy, které usazuje na zadek jednoduchá, ale funkční rytmika. Nic významného se po hudební stránce nekoná, odezva ve zhruba pěti desítkách lidí v publiku sporadická, ale energie na rozehřátí velmi příjemná.
Drážďanská likvidační četa zvaná DELUMINATOR večer na strahovském kopci obohacuje o metalovou přísnost, sólovou kytaru a trochu šťavnatější zvuk. Kytary se honí většinou v rychlém thrashingu, sem tam skladbu prošije sólo a set neztrácí grády ani ve chvíli, kdy po čas jedné skladby vypadne kytara. Metalovou instrumentální mašinu šoféruje nenápadný odbarvený klučina, který do trochu statické kapely sype nakažlivou hardcore-punkovou divokost a nespoutanost. To už začíná fungovat i první řada a tak je v pitu každou chvíli nějaký ten karatista, vymezující si divokými pohyby svůj osobní prostor.
Při CODE ORANGE se prostor před kapelou zhušťuje a v pitu je mnohem více nebezpečno. Zvuk smrdí vazelínou. Rezavý Joe Goldman uprostřed kapely hází při hraní do lidí naštvané výrazy, doprovázené kopačkami s otočkou již při první skladbě, kterou je „My World“ z nejnovějšího alba „I Am King“. Z něho byly vlastně všechny skladby koncertu, pokud jsem dobře poslouchal. Včetně melodicky zlověstné „Dreams In Inertia“.
Při setu vzpomínám na dobu před třemi lety. Mám při tom pocit, že se CODE ORANGE změnili. Drží si odstup, což na koncertě na Fluffu nebylo. Možná jim nesedne malý klub, protože jedou evropskou šňůru, ve které platí často pravidlo co zastávka, to velký festival. Sedmičku tak z jedné strany ohraničují akce jako Novarock a z druhé Rock im Park nebo Rock am Ring. Zdá se, že CODE ORANGE trochu v malém klubu odpočívají, sbírají energii na další velký festival nebo se ta nespoutaná divokost, kterou jsem před pár lety obdivoval, vytrácí věkem. Nerad bych, aby to vyznělo tak, že se tu nic nedělo, ve srovnání s jakoukoliv jinou kapelou to byla jízda napěchovaná energií. Jen si tuto čtyřku pamatuji jako kapelu, která mě svou ryzí mladistvou brutalitou posadila na zadek. A to se tentokrát nekoná. Závěr patřil industriální rubanici „I Am King“ a ačkoliv se končí pět minut před desátou, přídavek si nikdo nevydupal.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.